Autor: Lenka Prokopová
O víkendu 12. – 13. července proběhla na Vranovské přehradě Cukrovarská regata. Původně to bylo i pro vorcky vypsáno jako místní jedničkový závod, ale po přesunu koeficientu z podzimní Dálkové plavby, která se nešťastně kryje s podzimním pohárovým Tovačovem, jsme se vyhoupli na koeficient tři. Tedy ještě v pátek vpodvečer to bylo nahnuté i s tou trojkou, protože byly přítomny jen tři posádky – Pavel Konopík s Matesem, bratři Vaculovi a Karel Vacula větší s mojí maličkostí. Nakonec však přijeli hosté z Tovačova – Luboš Svozil s mladým a z postele po nemoci vstal i domácí Petr Bartošek s drahou polovičkou. Takže koeficient byl zachráněn.
Kromě vorcků startovalo ještě pět kajutovek a dva Optimisté.
Start první rozjíž´dky byl vypsán na sobotu v 11 hodin. Hlavní rozhodčí, pan Roman Bradáč, nás vyhnal na vodu, i když větrné podmínky byly přinejmenším nejisté. Po více jak dvou hodinách ploužení jsme odkroutili první rozjížďku, nakonec alespoň milosrdně zkrácenou o kolo. A jako jeden muž jsme upírali svorně oči k nebesům, kde že je těch slibovaných 4 – 6 metrů, v nárazech 8. Asi abychom se na vodě v bezvětří nenudili, záchranný člun nám v obou zbývajících kolech zpestřil program hrou na schovávanou s červenou bójkou. Během rozjížďky, kdy už všechny lodě otočily modrou a vesele plachtily s větrem skoro v zádech na červenou, ji člun vyzvedl z vody a posunul o kus dále – veden patrně dobrým úmyslem závodníkům ulehčit. Jak se však říká „cesta do pekla je dlážděna samými dobrými úmysly“, tak nevděční závodníci nejen, že tento počin patřičně neocenili, ale dokonce vyhrožovali přerušením rozjížďky a protestem na komisi. Zda-li právem, nechám na posouzení čtenářů – v prvním kole byla bóje odvezena takřka před přídí s náskokem v pohodě vedoucímu Pavlovi Konopíkovi, který k ní najednou neměl třicet metrů, ale stotřicet a náskok tak ztratil; v druhém kole při dojezdu do cíle byla zase šoupnuta rovnou před příď Petrovi Bartoškovi, který se tak z méně výhodných pozic rázem octnul v čele peletonu s nepřekonatelným náskokem a rozjížďku vyhrál. Kajutovkám to zamíchalo pořadím podobně. Takže jsme všichni svorně na vodě posílali záchranný člun, komisi i Spravedlnost do horoucích pekel a rozhodli se, že rozjížďku prostě budeme bojkotovat. Postupně ale horké hlavy vychladly, rozjížďku všichni pokorně dojeli, jak byla, nechali si zapsat pořadí a místo k protestní komisi na břehu zamířili k výčepu. Zde sice ještě chvíli probíhaly halasné bouře – ale jak se říká – bouře ve sklenici vody.
Náladu zlepšily až vybrané pochoutky paní Jarky, která se opravdu vzorně starala ve stánku o naše žaludky vybranými lahůdkami teplé i studené kuchyně. Po obědě chvíli začalo pofukovat, takže byl učiněn pokus o druhou rozjížďku. Vítr si to však záhy rozmyslel a po prvním kole třeskly tři výstřely. Kolem páté začalo opět foukat a pod podmračeným nebem a za stále se měnícího větru jsme odjeli dvě zkrácené rozjížďky. Sotva jsme vytáhli lodě na břeh a objednali si pivo, přišla meteorology slibovaná bouře. V předtuše věcí příštích jsme však rychle okupili hangár, takže svištící vítr se zrnky písku a následný prudký déšť narazily jen na zavřená vrata loděnice, kde jachtaři pěkně v suchu a pohodlí popíjeli a pojídali výtečný guláš.
Nedělní start byl vypsán na desátou a s větrem to bylo všelijaké. Nakonec se ale na vodu šlo, něco se rozfoukalo a za větru výrazně proměnlivého co do síly i do směru se odjely další dvě zkrácené rozjížďky, čímž bylo odjeto. Pak už jen balení lodí, placení účtů, promýšlení taktiky a domlouvání posádek na příští víkend, na famózní Modrou stuhu Plumlova (kdo nevěří, ať tam běží), a vyhlášení vítězů.
1. místo – Pavel a Matěj Konopíkovic (YC Brno)
2. místo – Petr Bartošek a Barbora Ensingerová (YC Znojmo, ALT Vaurien)
3. místo – Luboš Svozil s vnukem (TJ Sokol Tovačov)