Autor: Jan Machovský

Pátek 29.8.2011

Průjezd Německem OK. Ve srovnání s MS 2010 na Slovensku organizace vázla již na směrovkách, nicméně český intelekt a chápavost způsobily, že jsme nalezli jak Jachtclub, tak i kemp. Co nás trochu překvapilo, byl neskutečný zápach, linoucí se z vody v jachťáku. Překonali jsme se, vybalili lodě, ale bylo to jen tak, tak. V kempu jsme vytvořili česko-slovenskou vesničku – nedošlo ke klasickému rakousko – uhersku, protože Stefan se nejprve ubytoval jinde a teprve v sobotu se přidal k nám. Slovenský tým má trenéra, my zase tradiční český nápoj.

Sobota 30.8.2011

Přihlásili jsme se a doufáme v měření. Tam přicházíme k dlouhé frontě kolem třetí, kdy jsou vlny jezera vzedmuté asi 8-12 metry a my úpíme v neuvěřitelném zápachu.

Po dlouhém boji získáváme změření plachet, kulatin a pozici na měření trupů. Slovenští kolegové trénují v plnotučném větru, kdy asi prvních 100 metrů je vody po kolena. Zbytek jezera po pás.

Neděle 31.8.2011

Ve frontě na měření jsme byli celé dopoledne. Organizátoři se zaměřili na dokonalé proměřování trupů.  Po drobných, i větších, problémech jsme prošli, takže jsme stíhali tréninkovou rozjížďku – Machovští celou, Vaculovi alespoň část. Váha lodí nikoho nezajímá, škoda, protože jsme mohli konečně zabodovat.

Ve čtyři odpoledne jsme přišli se státní vlajkou na slavnostní zahájení, kde jsme za zvuků hymny reprezentovali. Společná večeře byla plnotučná, jako bychom ani neměli zítra závodit.

Přihlášeno je 66 lodí. Za české posádky na 3. a 4. místě Machovští a Vaculovi.

Pondělí 1.8.2011

První den závodů. Coach meeting, vítr maximálně tři metry v nárazech. Nejede se. Alespoň se stihl Summer meeting. Se slovenským týmem dohadujeme návrh na změnu pravidel maximálně jednou za 5 let a MS, které bychom mohli uspořádat společně v roce 2014. Naše, české aktivity jsou mezinárodně oceněny. Zbytek dne trávíme v zápachu jachtecu čekáním na vítr. Nepřijde, takže jediné výsledky jsou body v žolíkách.

Úterý 2.8.2011

Již v devět je coach meeting, ale krátký, fouká 3-5 metrů, takže v 10.00 je start první rozjížďky,  který se sice nepovede, ale aspoň stačí dorazit Barani ze slovenského týmu, který to, přes trenérskou podporu, prokoučoval…

Vítr je východní, přichází v pravidelných změnách, ale na návětrné bójce rozdrbaný břehem, větrnými elektrárnami, ostatními loděmi. Starty jsou minimálně dvakrát opakovány až do vyvěšení „Black Flag“.

V průběhu rozjížděk je vítr nárazový a střed pole nevýhodný, rozbitý pobřežím a větrnými elektrárnami, strany jsou výhodnější, zejména levá. Ve čtvrté rozjížďce na první bočák jsou podrbané vyšší poryvy, které se změnou, jsou příliš ostré na balón. Před čtvrtou rozjížďkou se v nárazu cvakla Stefanova vypůjčená loď. Naštěstí žádná tragedie – na startovní čáře se postavili a s vodou po pás vztyčili Vauriena do klasické polohy.

Výsledky po prvním dni: Machovští 59, Vaculovi 66, Barani 2. místo, Brestovský/Babjaková 52 – nestihli první rozjížďku (Radka se zdržela ve sprše).

Holandský večer – sýry, lékořice a kořalka. Machovští stáhli protest na holandskou posádku výměnou za pivní satisfakci.

Středa 3.8.2011

Vítr opět východní až jihovýchodní, okolo 7-8 metrů. Na coach meetingu je nám řečeno, že pokud nebude hlášena bouřka, tak že se pojedou 4 rozjížďky a mezi nimi bude přestávka na občerstvení na vodě. Přípravné znamení bude v první rozjížďce „P“, a když se jako včera stane, že bude 20 lodí přes čáru, což prý nedokáží identifikovat, změní jej startovací komise stejně jako včera na „Black Flag“. Zpočátku silný vítr přál Machovským, kteří se dostali v první rozjížďce někam ke čtyřicátému místu, ale s přechodem mraků zeslábl, což přineslo na další stoupačce propad do spodní části. Stefan vytrimoval loď a jelo mu to báječně, takže dokončil na vysoké pozici mezi čtyřicítkou závodníků. To samé zajel v další rozjížďce, čímž se odpoutal od zadních pozic. Ve druhé rozjížďce se otočil vítr tak, že jsme od závětrné bójky jeli do cíle bez obratu a vítr zesílil nad 8 metrů. Následovala asi hodina a půl, kdy byla přestávka na vodě, z čehož měli všichni radost, protože při zesíleném větru se vytvořily vlny a my ve skoro sedmdesáti lodích se míhali kolem startovacího prámu, na kterém měnili každou chvíli pozici, dokud se východní vítr neustálil na zcela jižním. Po této pauze „na odpočinek“ opět startujeme na „Black Flag“ – je to lepší, alespoň se neopakují starty na čtyřikrát jako předchozí den, ale zase mnohem více lodí má starty pasivní – není to šťastné řešení. Start se povedl bratrům Vaculovým, kteří se dostali do první poloviny pole a na silný bočák získali ještě pár míst navíc. Takže jsme dost litovali, že zrovna tuhle rozjížďku přerušili pro stočení větru. Ten se vrátil opět k východu, takže se přestavěla trať a stihli jsme už pouze jednu rozjížďku. Během ní vítr opět zeslábl. Machovští 62. Vaculovi 66.

Po skončení rozjížďky se z tmavé oblohy spustil déšť. Byla společná večeře – „pasta“. Po ní následovala diskotéka, kterou zahájil remix Maláskovy Balady pro Adélku.

 

Čtvrtek 4.8.2011

Trochu jsem vynadal Jury komisi za to, že nás vyprotestovala, když už jsme byli v kempu ve sprchách, a že jsme se na vodě nedozvěděli, že jsme udělali přestupek. Takže nám strhli body, naštěstí ale v rozjížďce, kde máme škrtačku. Následně jsem se omluvil – nešlo o událost na vodě – neodevzdali jsme kroužek s identifikací lodě před startem, což zde tvořilo identifikační systém, aby nás, když tak byli schopni nalézt, kdyby se přihnala mlha, nebo co. (18.1 znamenalo nikoli nedání přednosti u bójky, ale bod v „sailing instruction“).

Fučel západí vítr kolem osmi až devíti metrů, v noci pršelo, bylo zataženo. Natáhli jsme na sebe, co jsme mohli. Již během první rozjížďky se vyjasnilo, začalo pražit a vítr poklesl na 4-5 metry, což byl zmar pro naše těžké lodě. Přesto se nám podařilo pár rozjížděk zajet lépe než ve středu.

Celkem se odjely 4 rozjížďky a tentokrát bez „velké přestávky“, což jsme ocenili. Slunce pražilo a zejména na vleklé zaďáky z nás crčel pot. Starty byly rychlé, protože po prvním zrušení na „P“ se startovalo už jen na „Black Flag“. Machovští 63. Vaculovi 66.

Pátek 5.8.2011

Poslední den závodů, na coach meetingu se dozvídáme, že pokud to bude možné, tak že se odjedou čtyři rozjížďky, pokud to bude možné, když je poslední plánovaný start ve dvě hodiny. Trochu jsme zírali, ale pak jsme šli na vodu. Foukal západní vítr 6-8 metrů, chvílemi kolem 10-ti metrů. Díky vyjíždění křídel a startování na rychlost od prámu se dostávaly obě posádky na první stoupačce blíže ke středu pole, ale v dalším kolech v rozbitém větru po přejezdech postupně ztrácely. V první rozjížďce jsme se krásně vozili ve skluzech na boční vítr, chvílemi při přiostření i na zaďáky. Ve druhé rozjížďce přifouklo opět na bočák, který se jel celý ve skluzu. Po halze pak asi třetina druhého boku, pak to zvadlo. Odjely se tři rozjížďky, přičemž poslední už byla za slábnoucího větru.

Nastalo balení a v šest večer bylo slavnostní vyhlášení. Vítězi se stali bratři Miro a Maroš Baranovi, kterým jsme fandili a přáli. Byl to boj až do konce, i když poslední rozjížďku už si užívali, protože po dvou škrtačkách už věděli, že jsou na tom bodově nejlépe. Jediná, pro ně nezáviděníhodná atrakce byla koupel v té hnijící vodě v jachtecu, kterou ocenili jejich výkony týmy z Itálie a ze Španělska. Naše výsledky: Machovští 63. Vaculovi 66. – celkové pořadí viz odkaz na konci článku.

Po krátké slavnostní večeři jsme se vydali domů; před námi to stihli během odpoledne holandští závodníci a těsně před námi i slovenský tým.

Dodatky, vysvětlivky, komentáře:

Girls of Gold – posádka atraktivních holandských blondýnek, která v poslední středeční rozjížďce nechápala, že má dát místo na bójce a odmítla točit za ťukanec 720 a získala přezdívku „pivní sestry“, protože jim bylo na břehu vysvětleno, jak fungují pravidla a buď že bude následovat diskvalifikace, nebo je to bude stát dvě piva a ujištění, že už to neudělají. Z přezdívky je jasné, jak se děvčata zachovala.

Stafan a Robert – máme je rádi, ale neskutečně nám pili krev tím, jak na to, jak jezdili, jim pomáhala jejich půjčená loď. Cvakli se asi tak 5-6 krát (což bylo asi tak 2x tolik, kolik lodí se cvaklo celkem), při obratech se točili zády ke směru jízdy a většinou jeli s lodí v úhlu 45 stupňů. Přesto dokázali udělat ve středu dvě super skvělá umístění. Blahopřejeme k úspěchu a jen tiše konstatujeme, že půjčení té lodi na týden je stálo asi tolik, co kluky Vaculovi celá jejich loď.

Helmut – mladý německý týpek na lodi, co je sestrou Dobbyho, který nás dojel po otočení bójky na zaďák, zcela zezadu, pravobokem, ťukl do nás a řval protest a chtěl, abychom točili 720. Po vysvětlení pravidel řval, že my neznáme pravidla, znova jsme mu to zopakovali. Vypadal, že mu chybí organizace německé mládeže z válečného období. Nadjel si znova na nás a zkusil nás zprava ťuknout, čemuž jsme se vyhnuli. Zkoušel křičet, že se nás dotkl. Život mu zachránila Lucie tím, že mi nedovolila ho propíchnout pněm s tím, že nerada umývá krev z lodi.

Santus Klaus – prastarý šedovlasý a šedovousý mořský vlk, majitel červené lodi, co jsme s ním soupeřili už loni. Opět se chová jako samorost, který se na startu rozjede a kdo neuhne, toho odrazí kamkoli se mu zachce. Nepoužívá špióny, ale zásadně se řídí podle toho, kam vlají jeho dlouhé vousy. Má neskutečně rychlou a stoupavou dřevěnou loď. Ani na zaďák jsem neviděl, že by ho někdo předjel. Na pravidla si nehraje, takže stejně jako loňského roku jsme byli nucení ho vyprotestovat a nechat točit 720, protože přes jakékoli výstrahy a pokřik se hnal po startu na pravoboku přímo do našeho levoboku, takže jedině naprostým a okamžitým odpadnutím jsme nešli ke dnu. Vzhledem k tomu, že incidentu přihlížel člun Jury, šel točit, ale v očích měl krvavě ohnivý žár.

Ulrich – aktér humorné scénky na slovenské Maře se i tentokrát na vodě usmíval, zdravil a choval se férově. Navíc s rychlou lodí a novými plachtami byl zase o kus lepší.

Italské duo Vincenzo a Silvia – ten Ital jezdil loni super, ale letos ještě líp – na řídítkách svého skládacího kola si vozil novou slečnu, velikosti a vizáže pubescentního šimpanze a celkové váze 35kg. Byla to velká láska, takže ji v jedné ruce nesl i na vyhlášení a takto ho spolu absolvovali. Netušíme, co na to pravidla, ale na stoupačku ji zasunul místo kači do ploutvové skříně a na zaďáky zůstávala v přední komoře.

Belgičánci – tihle otylí klučinové s námi bojovali v zadním poli. Na fačendě s novýma plachtama jezdili dobře, pokud měli nastavenou loď a drželi se někoho a tak ho mohli přestoupat a ještě ho předjet. Když jeli sami podle sebe, tak ztráceli, což se nakonec ukázalo jako naše štěstí. To, že dostali při závěrečném ceremoniálu kompletní sadu nových plachet, necháváme bez komentáře.

Mlčenlivé Španělky sestry Violeta a Beatriz – když se podíváte na fotky ze Slovenska, tak jsou to ty, které jsou na 90% fotek. Ta starší už od loňska kapku přibrala, ale pořád jsou to krásná děvčata, která mají tu pozitivní vlastnost, že jsou skoro němá, ale i tu negativní, že se neusmějí. Vlastně – jednou se ta starší usmála, když její přítel přiklopil sklenicí vosu a podruhé ta mladší, když svému otci vysypala krabici pískového cukru ke přednímu sklu palubní desky. Na zádi lodi mají dva černé kosočtverce s červenými kruhy uprostřed a čárkou. Někteří tvrdí, že jsou to oči, ale my víme své. Nicméně loni jezdily mnohem lépe…

Divá Španělka – tak ta také už byla na loňském MS. Temperamentní je tak, že kosatnice jede jako divá, aby jí nebičovala otěžemi a nedej bože dojet špatně – to by snad přehryzala ráhno! Na břehu neváhá vlnit svým štíhlým tělem při náznaku jakékoli hudby. Jezdí jako z praku!

Karl a Egon – dřevěná loď, se kterou jsme oboustranně využili slovník cizích vulgarismů na závětrné bóji. Neradi přiznáváme, že v těchto situacích je němčina zvukomalebně přímější, takže jsme si povídali (řvali) v místním dialektu. Po skončení závodů nás za tento souboj, zejména jazykový, uctivě poobjímali. Lucie to završila s přehledem elegantní německou frází Alles Gute.

Vinetů a Oldšetrhend – vášniví kuřáci dýmky míru, výrobce X-Nautic se svým kosatníkem na lodi vlastní výroby barvy zeleného záchodového prkýnka. Cigaretu dokuřovali se startovním znamením, moc jim to nejelo, drželi jsme se jim dlouho v patách, ale jen do té doby, než závislost na nikotinu zavelela jet rychle do cíle, aby si mohli zapálit. Pak jsme je zahlídli až zase jako kouřící parník na Mississippi směřující do oblasti startu.

Bratři Barani – během MS nám řekli pouze tři slova, i když jsme spolu sdíleli místo v kempu vedle sebe. Nicméně jsou to slova památná, když je vyslovili mistři světa. Vlastně jen Miro. Stalo se to u společné večeře. Řekl nám: Sedíte moc vpředu. A my si těchto upřímně míněných slov vážíme.

Ugo – Ludvík – italský stařík, který jako loni pomáhal s měřením a kontroloval na vodě záchranné pomůcky. Když přijel první den, po první rozjížďce, tak jako na Maře, ukázali jsme mu lano, vesty, vylejvací nádobu, pádlo, tak byl spokojený. Když přijel po druhé rozjížďce, vysvětlovali jsme, že už u nás byl. Ukázali jsme mu to znovu. Když přijel potřetí po další rozjížďce, posádka na člunu měla oči v sloup. Řekli jsme mu „tomorrow“ a byl spokojený. Ve čtvrtek přijel s tím, že máme plachtu nad čárkou. To byla pravda, ale ještě jsme neostřili, takže neměla šanci sjet. Dali jsme ji tedy dolů. Byl spokojený. Za chvíli přijel znovu a ukazoval na plachtu – máte jí moc nízko. Zatáhli jsme za ní a teprve před startem ji konečně srovnali

Jezero Dümmer – Hloubka jezera byla maximálně 1,5 metru, na což jsme přišli první den, kdy se cvakl u startu Stefan a po prsa ve vodě opět loď vztyčil. Od sjížďáku se muselo vést loď buď mnoho desítek metrů kolem mola, nebo jet se sklopeným kormidlem, aby se dalo sklopit a zasunout ploutev po sto a více metrech. Vzhledem k tomu, že vítr foukal většinou silný a to buď od nebo do jachtecu, takže buď zaďák, nebo ostrá stoupačka, tak jsme si to fakt užívali. Ani na volné ploše to nebylo tak jednoduché – v oblasti závodění jsou na dně umístěny balvany, takže šťastní vylosovaní do nich narazí ploutví. Celkem jich bylo asi šest zničených + dvě opravované ploutvové skříně. Při silnějším větru se okamžitě dělají vlny, ale ty se nezvětší více jak na třičtvrtě metru – tolik vody tam prostě není. Jen se pak vyplatí jezdit v náklonu – ploutev aspoň neštrejchá o dno. Co se týká vody – je v ní tolik sinic, že tvoří v horkých dnech shluky o velikosti větší fazole, takže to vypadá jako když se jezdí v nápoji ve kterém je dužina z Aloe Vera. Přes horké dny jsme nenašli odvahu se vykoupat a lodě jsme po pás ve vodě tahali ke sjížďáku jen s krajním odporem. Při silném větru se pak sinice rozbijí do zelené kaše. Voda je hustší, takže první den nás mátlo, že když si vyjíždíme na poryv, že tam není. Nakonec se to vyjasnilo, většinou to byla záďová vlna od lodě, která už dávno otočila bójku, ale zčeřená voda si stále držela tvar. (Kam se hrabe Brno za svých nejlepších sinicových dnů…). Jezero je součástí národního parku, kam pod celkovou diskvalifikací se nesmělo jezdit, stejně tak jako k bójkám u pláží (až poslední den jsme viděli šílence, kteří do té vody opravdu vlezli – tím se vyjasnil i nadměrný počet kožních lékařů v té oblasti). Tím pádem je tam dost ptáků, kteří (živí) svými výkaly zamořují pobřeží, nebo (mrtví) svými pozůstatky pobřežní vody. Za nejvýstižnější považujeme názor, že jezero v severní střední oblasti funguje jako splašková jímka pro centrální část Německa a že je to poměrně praktický způsob likvidace průmyslových i domácích odpadů. Na jezero se nesmí s motorovými čluny (aby nekorodovaly kovové části – asi), ale pro jachting je úžasné tím, že je v rovinaté části a stabilně a slušně tam fouká.

Vesnice Lembruch – malá víska, kde kromě prázdnin nikdo není a nebýt nás, tak tam není skoro nikdo, obsahuje pekařský krámek, drogerii, dvě banky, restaurace,kasino, cukrárnu a obchod s jachtařskými potřebami a nic víc. Místní obyvatele se důmyslně skrývají. Jezdí se zde na kole a místní děti si přivydělávají prázdninovým lovem nástražních rybek do sítí. Pláže jsou vzhledem ke kvalitě vody a stálému větru prázdné. Ideální místo pro nenáročného melancholického spisovatele románů.

Zážitky:

Cateringová organizace chystající večeře přivezla vždy ledovou sochu. Nejdříve to byl medvěd, pak labuť a nakonec buď holbice míru nebo říšská orlice (nemůžeme se shodnout).

Trať byla trojúhelník, karusel, cíle. Stoupačka do cíle byla vždy až zase k návětrné bójce několik set metrů, takže se prakticky jezdila trať na tři celé stoupačky, jeden levý bočák, jeden pravý bočák a zaďák. To mělo za následek, že než se dojelo ke startu uplynulo dalších dvacet minut, dalších dvacet do přípravného znamení. Když nebyla“velká přestávka“ tak jsme startovali prakticky hodinu po dokončení.

Sponzorské pivo pouze poslední den – v den, kdy většina odjíždí, nebyl podle nás ideální nápad.

Kemp byl dobrý, příjemný a kladné hodnocení kazí pouze to, že na tým byl pouze jeden klíček od sociálních zařízení a chyběly úplně odpadkové koše a kontejnery. Zkrátka – s hygienou a odpady si poraď jak umíš.

Shrnutí:

Vynikající bylo, že prakticky celou dobu foukal dobrý vítr. Nádherným zážitkem byl raumový skluz na celou délku dráhy uprostřed závodního pole. Spousta úspěšných i neúspěšných soubojů na stoupačku i zadní kurzy. Hromadný start skoro sedmdesáti lodí. Organizačně, zázemím, řízením a vedením závodů musíme konstatovat, že na Liptovské Maře to bylo lepší. Od 50-tého MS jsme očekávali více. Minimálně alespoň jednu mimoevropskou loď.

Odkaz: http://www.wm.scl-duemmer.de/