Reprezentační tým České Republiky zahájil mistrovství již po cestě tradičním předzávodním meetingem v areálu restaurace Zavadilka těsně před hraničním přechodem Makov, kde jsme probrali strategie, jednotlivé taktické body a úlohy každé posádky. Mimo jiné jsme se také najedli a trochu napili. Toto předzávodní setkání proběhlo za účastí posádek Vaculových, Machovských, Kubíkových a Prokopových. Kouč a realizační tým, tj. Vaculovi starší měli také významné slovo. To způsobilo, že jsme dorazili do Liptovské Sielnice až asi hodinu po půlnoci, takže někteří, museli přespat na parkovišti pod lodí, v autě, v sedě a jediná posádka otestovala kvality kempu, protože jim byla autosedačka příliš tvrdá (Machovští). Sobotní ráno pak již bylo v kempu za rozvinutých státních vlajek a postavených stanů. Vedro bylo k prasknutí, takže bylo nutné zahnat dehydrataci. Kdo potřeboval ještě větší povzbuzení, to byl Adam Brestovský, který po několika hodinách spánku se snažil organizovat nastávající chaos. Abychom chaos za naše lodě netlumili, tak jsme se přesunuli do jachtařského klubu Limar a Fatran, kde již byla posádka Chalupníkových a zároveň s námi dorazili Konopíci. Vzhledem k tomu, že již během dopoledne při strategické poradě u chladicího a výčepního zařízení jsme dospěli k názoru, že se nebudeme stresovat měřením, byli jsme vcelku v pohodě. Aniž bychom chtěli snižovat reprezentaci ostatních týmů, byla to naše skupina, která se chovala tak, že přinesla kulturní ukázněnost do přípravy závodů. Nejenže jsme bez předbíhání vystáli frontu na přihlášení, tak jsme také velmi spolehlivě a čestně přistupovali k měření. O některých, nechci jmenovat, ale holandských a německých posádkách se to nedá říct. Například lodní trupy napuštěné v komorách vodou, nevyhovující ploutve a kormidla, to se od nás opravdu očekávat nedalo. Z těchto důvodů se měření protáhlo do dlouhých hodin, kdy jsme trpělivě čekali na proměření plachet i přes to, že němci, holanďani nedokázali udržet předzávodní nervozitu na uzdě a cpali na měření své plachty hlava nehlava. Takže jsme si museli trochu chladit horké hlavy častým koupáním. Dorazili Hykrdovi a naše lodě prošly měřením bez problémů (samozřejmě u dřevěných se to dalo u vážení očekávat, pouze Pralinka byla opravdu těsně nad váhou). Zde musíme podotknout, že i některé jiné dřevěné lodě nebyly opravdu optimální – dovažovat téměř osm kilogramů na dřevěné lodi nám přišlo lehce na hraně, ale domácí jsou domácí. Objektivně musíme pochválit a ocenit úsilí měřičů, kteří do večerních hodin, včetně členů „jury“ (neplést s Jurou) tvrdě pracovali.
Vyčerpaní jsme se vrátili do stanového městečka, vztyčili vlajky, přizvali Stefana z Rakouska a po zhodnocení dne jsme zaslouženě šli spát.

V neděli došlo k tragické události. Rozbil se nám chlaďák. Ačkoli již včera proběhla zdařilá oprava – zřejmě došlo k nečekanému úmrtí během noci. I přes značné úsilí o zprovoznění se nám bohužel nepodařilo uspět, tudíž nezbývá než točit pivo s aktuální teplotou chladící kapaliny. Zatím nás alespoň nekosí vedro. Nicméně po vydatném obědě nás v cca 15h měla čekat tréninková rozjížďka. Přesunuli jsme se do jachtklubu, vrhli se do příprav lodí napůl rozebraných po včerejším měření, a nakonec téměř v bezvětří i vyrazili na vodu. Počasí se dlouho tvářilo, jako by tréninku nebylo nakloněno, nakonec se ale ozval startovní signál a trénink mohl začít. Nejméně polovině lodí z cca 40-ti účastnících se „practice race“ se nepodařilo v bezvětří vůbec dostat na startovní čáru, takže celá vypovídací hodnota pro nás vzala za své. Pozitivní věcí bylo, že tato záležitost ještě nebyla „na krev“, takže se dalo v klidu pozorovat ostatní posádky a to, co nás čeká. Zajet si na MS rozjížďku s 10-15 loděmi za sebou byl pro většinu z nás povzbuzující zážitek, až do doby, než si většina, obzvláště německých posádek, zkrátila trať z bílé rovnou na červenou. I přes to ale tréninková rozjížďka dopadla většinou nad naše očekávání… To ale ještě nebylo všechno – po dojezdu na břeh a krátké přestávce následoval hromadný přesun na oficiální zahájení závodu, a i díky „malému“, asi hodinovému zpoždění autobusů jsme dostali tu nejlepší odměnu. Pozdržené oficiality, čekající na náš autobus, byly pro nás všechny tou opravdovou odměnou a zážitkem. Průvod národů, česká vlajka a tabule s nápisem „Czech Republik“ nad hlavou, tohle byly přesně ty pocity a nezapomenutelné zážitky, které jsme zažívali s opravdovou radostí a úctou. Po všech následujících proslovech nejrůznějších důležitých osobností třídy jsme se přesunuli do autobusu, po střechu naplněného početnými výpravami Němců a hlavně Holanďanů, a úspěšně se celou cestu snažili vzdorovat jejich přesile slovem i zpěvem. Následná afterparty nazvaná příhodně „ice break“ neboli pokus o prolomení ledů mezi závodníky, sice nebyla úplně zlomovou, nicméně první pořadatelská večeře avizovaná pro každý večer, tentokrát ve formě guláše, potěšila.

Pondělí bylo prvním závodním dnem. V českém gardu. I přes Holandskou snahu, zejména nanášení leštěnky chránící loď proti soli (???), jsme my ladili formu klasicky – pod dohledem a za účasti kouče Karla Vaculy staršího Michal, Honza Machovský a Lenka popili pivečko, a teprve potom se mohlo vyrazit. Do bezvětří. Ne každá posádka je asi na takovéhle podmínky zvyklá, protože když po asi dvouhodinovém čekání proběhl start do víceméně zoufalých podmínek, pozorovali jsme pro nás komické situace, kde po absolvování stoupačky při změně větru na raumu „mořské“ posádky z Portugalska či Španělska bojovaly s absolutním protivětrem a nechápaly, proč by mezi bílou a modrou měl jít spinakr dolů. Musel – dostat se totiž na modrou bójku bylo možné jen po dlouhém čekání na poryv táhnoucí lodě ze závěru startovního pole (nás), a stáhnutí spinakru. Asi v polovině vzdálenosti z modré na červenou, po dalších změnách a slábnutích větru, byla rozjížďka definitivně zrušena. Bohužel. I přes to, že tento tah byl logický a očekávaný, nepřišel české enklávě úplně vhod, protože hlavně Milo vezoucí první místo asi doufal v opak. I Vaculovi nebo Hykrdovi nebyli na své možnosti za očekáváním, například my (prvně jmenovaní), jsme v době zrušení za zádí napočítali nečekaných 27 posádek.

Po zrušení jsme se vrhli využít zázemí našeho člunu, který i když nejmenší, vezl svačiny od pořadatelů nejen pro českou skupinu, ale i pro Stefana Jenneweinna, jediného reprezentanta Rakouska, i několik členů další spřátelené výpravy, Slováků. I přes asi nejslabší výkon motoru a nejmenší výtlak a délku člunu Karel starší pracoval na výbornou, a to i přes to, že měl sebou zapřisáhlého nenámořníka, svou manželku Janu. Nakrmili jsme se, posílili, a postupný posun směrem k levému břehu nás při absolutním zrušení vyslal směrem k nejlepšímu úspěchu a zážitku. My a Machovští jsme po rozeznání signálu a vlajky návratu na břeh dosáhli nejzajímavějšího pocitu – jako první dvě lodě jsme dorazili na břeh, a měli jsme tu možnost sledovat ostatní posádky závodního pole při jejich dojezdu do jachtklubů. Už víme, jak se asi cítí vítězové  Další rozdíl mezi naší a ostatními reprezentacemi byl znatelný – zatímco my jsme v plném počtu zasedli k točenému, například Holanďané zalehli ke klikování ve snaze odčinit chyby a nedostatky v jejich výkonu, a to i přes vydatný déšť. O další naší fyzioterapeutické přípravě, ping-pongu všech závodníků Betulla Czech teamu snad ani nemluvě, například Španělské holky do večera trávící den v závodním materiálu typu neoprénového prádla budou doma vést asi velice bouřlivé debaty se svými kondičními trenéry. I iontový nápoj v zelené barvě nápadně se podobající peprmintovému likéru byl velmi povbuzujícím prostředkem.

Na úterý byl z důvodu počínající nervozity rozhodčích a organizátorů start naplánován už na 10tou hodinu ranní, takže jsme si museli přivstat už cca v 8 hodin, na což jsme nebyli zvyklí. Časový stres způsobil Lence, ve velkým fofru se ženoucí za prvním ranním škopíkem, zdařilý úraz – uražený palec o betonový práh bufetu. Zranění nevelkého rozsahu bylo o to více bolestivé, ale statečná Lenka věrna české mentalitě zatla zuby, omotala palec hadrem a vskočila do lodě. Rozjížďka byla písknutá krátce po desátý ve slabým větru, který se točil na všechny Tatry a Roháče kolem dokola. Rozjížďku jsme v potu tváře dojeli v rozmanitém pořadí, hodně se zadařilo klukům Vaculům, pak vítr lehnul a poslali nás na břeh. Motoráky odtáhly  všechny ve vláčku na břeh, krom lodí Lenky s Michalem a Machovských, kteří zvesela soulodili pomalým tempem s vinným střikem u úst až do jachťáku.  Lenka, která se během rozjížďky do uraženého palce 2x slušně praštila, měla na rtech ještě na břehu různá slova, která se do zápisu příliš nehodí. Několikrát jsme se vykoupali, napojili a čekali v dobré náladě, sluníčku a všeobecné pohodě na odpolední vítr. K našemu lehkému zmatku a následným větším žaludečním potížím některých jachtařů, jmenovitě Matýskovi Konopíkovi a Vašovi Králíkovi…vyhlásili organizátoři ve 3 odpoledne nástup na večeři. Bohužel…čočková polévka a řízek s bramborovým salátem vzápětí sešněrován záchrannými vestami a přikrčenými pohyby v lodích nebyly zrovna vhodným pokrmem. Odpoledne jsme i tak učinili dlouhé pokusy o odjetí dvou rozjížděk, které byly bohužel obě kvůli slabému až žádnému větru v různých fázích ukončeny. Zákon schválnosti zafungoval spolehlivě – české posádky v obou zrušených rozjížďkách jeli v první polovině závodního pole (3., 7., 9., 12., 18., 22 místa z plného počtu cca 58 lodí). Matýska odvezl náš doprovodný člun řízený Karlem na břeh, jelikož řízek nezvládal cestu lodí. Mates se prospal a bylo dobře. My se už lehce utahaní marnými pokusy o závodění doplahočili zase ke břehu a šli to zapít. Lucka s Janou si třeli zmrzlé ruce o spálené obličeje…a pak odstartovala „happy hour of Holand“. Pro český team to znamenalo prakticky druhou večeři složenou z holandských laskomin – sýra, klobásek, sušenek a peprmintových bonbonů…a také mnoha panáčků jakéhosi likéru nalévaného blonďatými holanďany. Nebyli jsme samozřejmě za hamouny a nabídli jsme výměnou Konopíkovic bábovku, ovšem teprve poté, co se zahraničnímu zájemci podařilo v češtině vyslovit slovo „bábovka“ Po dlouhém lingvistickém úsilí některých jednotlivců jsme uznali i „bábošku“. Když už nám přestali na stůl doplňovat pochutiny, sbalili jsme saky, paky a vyhrané ceny a vyrazili k domovu do Betulky. Tam nás čekala další rána osudu – došel první sud. Oplakali jsme ho, a jelikož jsme dorazili už skoro za tmy, stihli jsme jen pogrilovat, popovídat, popít a během noci se v různých časech přesunout do spacáků.

Středa začala pro většinu týmu náklusem k lodím, pro Lenku výletem sanitkou do Lipťáku na chirurgii, kde byl palec vyfocen, vydezinfikován, ovázán a byl mu zakázán vstup do vody (marně). Start měl být v 10, ale vítr nikde. Takže jsme trimovali lodě do aleluja, koupali se, popíjeli…a po třech hodinách už to slabší povahy – Konopíci, Machovský a Hykrdovi nevydrželi a stáhli lodě do hladké vodní plochy. Hykrdovi se odjeli skluzem za pomocí pádla koupat kamsi k ostrůvku a další dvě posádky se po chvíli dočkaly příjemného větru a vyrazily bok po boku napříč Marou. Po půl hodině rozhodčí zjistili, že fouká a vytáhli všechny na vodu. Odstartovali jsme první rozjížďku a po otočení druhé bójky bylo po větru a všichni kromě jediné lodě, která záhadně plula dál, jsme stáli na vodě cca 40 minut, než jsme si vyhvízdali zrušení. Michal už byl průběhem mistrovství tak otráven, že se pokusil bílou bójku při obratu nenápadně odtáhnout za lodí až k Brnu. Němcům a některým dalším národům, kteří jeli za ním se to ale moc nezamlouvalo. Odveleli nás zase na břeh a čekali jsme několik hodin než se začaly stahovat mračna nad okolníma horama…a v tu chvíli pískli k nástupu na vodu. Začalo slušně foukat, tak jsme mraky nemraky radostně vyrazili za startovní lodí. Lodě se před startem dostávaly do skluzu, obloha černala ze všech stran, někteří jachtaři řvali radostí, někteří strachy a blížil se start rozjížďky. Při prvním pokusu o start jsme měli většina českých lodí super vybojované místo hned u startovní lodě, Michal ze samé radosti a těšení se na závod klepnul lodí do nerezové startovní lodě. Úder se rozezněl napříč Slovenskem a Michal usoudil, že zřejmě bude muset točit. Pak pískli všeobecné odvolání a chystali jsme se na nový start. Snažili jsme se zase zaujmout předtím tak hezky vykoumané startovní postavení, což se nám k naší budoucí smůle podařilo…a bohužel jsme zjistili až později, že strana, kterou jsme zvolili, rozhodně nebyla výhodná, jelikož jsme se k bílé bójce přihnali všichni prakticky poslední. Foukalo slušně, odjeli jsme jednu stoupačku, otočili na zaďák levobok a asi v půlce po halze  se zadní vítr překvapivě změnil  na ostrou stoupačku. Méně bystré posádky (Machovští) odjeli stoupačku úspěšně se spinakrem, otočili a zlehka se pohádali při příkazu kormidelníka znova vytáhnout spinakr. Došlo k zajímavé situaci, jelikož lodě ze všech stran a směrů měly vytažené spinakry, do toho se ze všech směrů blížilo několik bouřek a rozhodčí v náhlém stresu udělali zkrácení u horní bójky, kam se na prudký zaďák přihnalo naráz zhruba 40 lodí a došlo k valné hromadě a velikému křiku. Jen jsme se zmateně prohnali cílem a trošku vydechli, bouřka se přiblížila, rozhodčí s děsem v očích hnali všechny lodě fofrem do jachťáku, což rozhodně nebylo blízko. Někteří se vrhli na vlastní pěst do vln a bouřky a někteří stáhli plachty a čekali, až je motoráky navážou a odvezou na břeh. Bouřka nás naštěstí obešla ze všech stran a blesky a hromy se opíraly do vedlejších kopců, ale zmokli jsme parádně. Sledovali jsme nádhernou duhu skrz obrovské kapky deště a vyhlíželi jachťák, který se zdál zmizet za černou bouřkovou stěnou. S malinko šíleným pocitem radosti, že jsme si konečně trošku užili jachtingu a adrenalinu, jsme se všichni ve zdraví vrátili na břeh. Na břehu už nás čekala Jana Vaculová, která nám popisovala pocity lidí, koukajících ze břehu…několik rodičů a jiných příbuzných utíralo slzy, protože lodě ze břehu skrz bouřkové mraky nebyly vůbec vidět a oni měli dojem, že své děti už nikdy nezahlídnou. Večeře byla hodně zasloužená a večer v našem stanovém městečku v Betule s kytarou, dobrůtkami, protažený dlouho do noci byl to nejhezčí zakončení pěknýho, náročnýho dne.

Čtvrteční ráno bylo opět bezmračné, horké a slunečné, takže i když jsme byli opět brzy na jachtecu, tak jsme jenom vysušili lodě. Včerejší dlouhá noc přinesla povšechné známky kocoviny přes celý tým. Ve čtvrt na devět proběhl Summer Meeting (zápis je zvlášť) a rozjelo se mezinárodní mistrovství světa ve fotbale. Český tým ovšem již předtím zaznamenal první větší ztrátu, když Karel Vacula dostal záchvat a musel být odvezen záchrankou do nemocnice. Naštěstí se v nemocnici po aplikaci léků poměrně rychle zotavil. Přesto si ho tam nechali na pozorování a tak jsme sledovali během dne vývoj situace telefonicky. K prvnímu utkání jsme nastoupili proti Francii a v rakousko-uherském týmu, kdy branku jistil Michal, zálohu Honza s Pavlem a v útoku byl Mates a Roberto (Rakousko). Zápasy se hrály na 2x5minut čistého času, na novém mokrém trávníku, kde starší pánové předváděli na svůj věk neskutečné skluzy a vysloužili si mnohý potlesk početného obecenstva. Po vítězství 2:1, kdy branky zaznamenal Honza s Michalem, nastala koupel a po ní pak chvíle s půllitrem a další utkání bylo proti „Race“ komisi. Bylo nám jasné, že když je porazíme, tak to bude jisté DCQ již na břehu, ale bojovali jsme statečně. Proti tvrdě hrajícímu soupeři náš technický výkon nebyl účinný a tak jsme prohráli sice 3:1. Nevadí, přimhouření oka u bójky jsme si zajistili. O to víc nás mrzela těsná prohra se Španělskem 2:1, kdy se střetli dva techničtí soupeři, a my měli obrovskou chuť mistry světa z Jihoafrické republiky porazit. Už to vypadalo, že se na vodu nepůjde, ale v půl čtvrté nás vyhnali a začalo docela slušně foukat. Zvedly se vlny, plachty poprvé opravdu pleskaly a vyrazilo se na první rozjížďku. Už na bílé bójce vznikaly těžké boje, ťukance, křik a protesty. Na balóny to pak docela slušně jelo. Přesto byla rozjížďka nakonec zkrácená, ale dojetá. Ihned po ní se rozjela další, v podstatně slabším větru. Tam ve druhém kole za slábnoucího větru vznikla obrovská tlačenice na červené bójce. Od ní se pak jelo už do cíle mezi člun a bílou bójku., Takže se nakonec i druhá zkrácená dojela. Pro český tým dopadla podstatně lépe než ta první. Mezi rozjížďkami a po skončení probíhaly kontroly vybavení bezpečnostními prvky na vodě – tzn. vlečné lano, vylévací nádoba, vesty, pádlo. Opět nastal pokus vyvézt nás co nejdále od jachťáku a po dvaceti minutách v téměř bezvětří odpískali konec. Na vodě nás opět jistil Karel s „Růženou“ a pomáhal nám i Honza, kterému chyběl kormidelník.
Večer byl krátký, bez Karla, Michal šel spát brzy, taky mu nebylo dobře, jenom Pavel s Honzou V. zkoušeli dopít bečku. Nezadařilo se.

Komplikace kolem zdravotního stavu českého týmu se zvyšovaly. Noční výlet Kuby do nemocnice s alergickou reakcí byl počátkem peripetií, neboť podle informací z Liptovského Mikuláše mohl být Karel propuštěný, ale sanitka nepřijela a současně Lenka potřebovala odjet na prohlídku palce. Nakonec Lucka odjela s Janou pro Karla „žlutým ďáblem“ a Lenka si udělala paleční inspekci a údržbu sama. Na vodě se „pro změnu“ nic nedělo, hladina byla hladká. Takže opětná ranní porada nad škopkem. Pak se vrátil jako ztracený syn Karel a mohl sledovat naše slavné jednobrankové vítězství nad slovenským fotbalovým týmem. Horko bylo hrozné, koupání příjemné a pak se přihnala bouře, otáčeli jsme lodě špičkami proti větru od Roháčů.

Na vodu jsme šli po půl šesté. Zdálo se, že na zkoušku, kolem po horách pořád hřmělo a na hladině to bylo jenom lehce zvlněné. Nakonec už jsme to téměř odpískali, dokonce jsme lodě navázali na člun, ale organizátoři to nevzdali a opět popovezli člun komise dál. Když byla trať postavená, bylo skoro půl sedmé. Vzhledem k tomu, že měla od sedmi, případně od osmi začít „After Party“ a nad kopci u Ružomberoku se stáhla temná hřmící mračna, nepřipadalo nám úplně rozumné startovat. Toto mínění bylo internacionální, ale začalo foukat. Start se povedl napočtvrté a to krátce před sedmou hodinou. Za mírného větříku se jela tříkolová rozjížďka, během které vítr slábnul. Posledních dvacet lodí do cíle stálo, objektivně přes dvacetiminutový limit, tři lodě dokonce stály ještě na bočák. Naštěstí pak pšouknul kozí dech a překvapivý slaboulinkých zaďáček se dojelo do cíle. Poslední tři lodě nestihly limit, ale to bylo jedno, stejně by ho potmě netrefily. Na břehu svítila světla a my se vraceli na břeh.

Za tmy a blesků jsme dojeli do kempu, kde mělo být grilování, ale za deště se pouze podávala grilovaná večeře. Ti, co neodolali sprchování, byli vystaveni zážitku zůstat v kabince namydlení, protože vlastností sprchových automatů bylo to, že při krátkém poklesu napětí došlo ke zrušení programu na žeton. Toho Francouze nám bylo líto, zatímco Španělky se namydlené nahé Lucii bez obalu smály. Ostatní mezitím stáli na dešti ve frontě na kuře se zelím a majonézou, dvěma zákusky a na kelímek dětského šampusu a panák Demenovky. Po jejím požití jsme věděli, že nám život už nemá co dát, ani vzít. Opět se přihnala bouře, proudy vody se řítily k zemi, blesky se míhaly a burácely kolem. Vypadl proud a do stanů začalo zatékat. Pochopili jsme, o čem je slovenská hymna Nad Tatrú sa blýska hromy divo bijů. Divo bily až do časných ranních hodin a mnozí buď spali v autě, nebo v mokrých stanech. Taková byla poslední noc.

Sobota, poslední ráno a my už v deset startovali první rozjížďku. Foukalo stabilně a příjemně. Ve středním větru se odjela první rozjížďka, pak za sílícího další. Vlny se zvětšovaly a my podporovali Mila i ze zadních pozic, kdy Karel jen tak mimochodem s právem jízdy sebral svým spinakrem vítr španělské posádce jedoucí v patách na stoupačku za naším čelním závodníkem. Na třetí rozjížďku, která se startovala kolem půl druhé už foukalo docela dost. Asi čtyři lodě se během rozjížďky cvakly, některé nedokončily, ale byl to nejhezčí závod, vlny byly vyšší a pěkně houpaly. Posádky visely z lodí a na bočáky svištěly ve skluzu po hřebenech vln. Vynikající bylo, že vítr byl poměrně stabilní a nárazy byly přiměřené. Tohle byl snad jediný den, kdy jsme na břeh dojížděli sami. Během závodů chvílemi svítilo slunce, chvílemi bylo pod mrakem, a i když se do lodí a na kosatníky valila voda, tak to byla voda teplá. Všechny české posádky dokončily a to i Honza s Lucií, kterým na první stoupačce upadla pína, takže vyvažování bylo dost komplikované. Škoda, že se Milovi a Katce nepodařilo dojet pro medailovou pozici, ale čtvrté místo bylo za téhle konkurence excelentním výsledkem, obzvlášť pokud srovnáme jak materiálové vybavení (dřevěná loď oproti excelentnímu vybavení medailistů) a tréninkové zatížení.

Po zabalení lodí a připravení na odvoz se od čtyř hodin až do půl osmé čekalo na začátek vyhlášení. To byla škoda, protože mnoho lidí to nevydrželo a odjelo domů, zbytku začala být zima a také chtěli zabalit a jet. Ještě, že nás Mates naučil „kámen, nůžky, papír, bahno“. Nakonec jsme se dočkali a bylo dobře, že se mezi Italy na stupně vítězů dostala slovenská posádka bratrů Baranových. Kategorie juniorů a žen byly doménou španělských a holandských posádek. Přesto největší a první aplaus sklidila Katka Chalupníková za nejlepší umístění ženy v celkovém pořadí. Po závěrečných slovech prezidenta asociace, stažení vlajek, jsme i my strhli náš stanový reprezentační tábor a vydali se domů.